Vaši fanoušci vědí, že jste aktivní. I po šedesátce se staráte o správnou životosprávu a působíte velmi energickým dojmem. Co se vám nejvíce osvědčilo jako recept na zdravý kořínek?

Musím začít s tím, od koho jsem si vzala příklad, a to jsou moji rodiče. Tátovi je 89 a mámě 86. Vím, že jsem šťastný člověk, šťastná dcera svých rodičů, protože ve svých dvaašedesáti letech jsem ještě vlastně dítě a můžu ještě konzultovat své životní kroky s těmi, co mi nejvíc fandí a nikdy by mi neporadili špatně. To si moc dobře uvědomuju.

Dnes už naprosto stoprocentně vím, že všechny neduhy těla i duše jsou způsobeny nespokojeným životem.

Simono, co je to, co vás v krušných chvílích nejvíc drží nad vodou? Co byste poradila našim čtenářů, kde brát energii a dobrou náladu?

Dnes už naprosto stoprocentně vím, že všechny neduhy těla i duše jsou způsobeny nespokojeným životem. Každý z nás vidí tu spokojenost někde jinde, proto vlastně neexistuje univerzální recept jak na to. Mohu tedy mluvit jen sama za sebe. Mě udržují v tělesném i duševním zdraví vztahy v mojí rodině. V rodině totiž existuje ta jediná bezpodmínečná láska. A pokud se vyskytnou karamboly, tak vždycky dojde k odpuštění.

Myslíte, že je v rodině opravdu láska bezpodmínečná?

Není to samozřejmost, to určitě ne, na vztazích se musí pracovat. Vždy je nutné něco ze svého pohodlí obětovat a snažit se empaticky vžít do toho druhého, abych nebyla spokojená jen já, ale i ten druhý, to je základ. Dnes už stoprocentně vím, že pokud něco obětuju, především svůj volný čas, a pokud jsem schopná slevit ze svých názorů, které jsou třeba v rozporu s tím druhým a jsem schopná naslouchat i jinému, mně nepohodlnému toku myšlenek, tak je tady stálý hovor, stálá výměna názorů. Ovšem s láskou a porozuměním k tomu, co říká a myslí si ten druhý, co on cítí a jak to vnímá.                    

Nikdy se přece neshodnete na všem, ale ten dialog v rodině je strašně důležitý a ti druzí pak za vámi rádi chodí a rádi s vámi mluví, konfrontují si zase svoje názory s těmi vašimi. A třeba přesvědčíte vy toho druhého, nebo on vás. Nevím, jestli jsem to řekla přesně, ale v tom dialogu, v tom povídání si, a v tom, že jsme spolu a fandíme si, i když každý přemýšlíme jinak, je pro mě duševní klid a pohoda. A tehdy je ten můj život naplněný a zajímavý. Po takové debatě a pobytí společně u oběda, mohu jít s čistou hlavou na jeviště. Což je pro mě taky moc důležité.

Říkáte jeviště – jak moc je pro vás důležité.

Velmi. Tam cítím svoji sílu, svou potřebnost, vím, že na jevišti mohu něco ze sebe dát lidem. Nejsou to fráze, vím, že to tak je a vědí to i diváci. Měla bych říct spíš divačky, protože na mě chodí především ženy.

Proč myslíte, že to tak je?

Víte, sama už jsem prožila velmi bohatý život na lásky, karamboly v lásce, touhy v mém životě se mockrát nenaplnily, vím, co je to smutek a radost. Vím, co je sláva a touha něčeho dosáhnout, vím, co jsou pády z výšek, vím, jak bolí ponížení. Mohla bych vyjmenovávat spoustu toho, co už vím, a taky toho co ještě nevím, samozřejmě. A proto miluju divadlo, kde mohu všechny tyhle otázky a odpovědi na ně společně s diváky prožít a zapřemýšlet nad životem. A hlavně se mu vysmát, protože smích je velmi očišťující i v dramatu. Vždycky hledám v dramatu ten humor a vždycky se mi ho podaří do dramatu dostat. To je vlastně můj úkol na divadle. A ženy, které na mě chodí to moc dobře vědí. Jdou si poplakat i zasmát se od srdce, popřemýšlet a spoluprožít něco tady a teď a naživo. A po představení je nám všem (nám na jevišti i divákům v hledišti) mnohem líp.

Rodiče mi vždy vštěpovali, že jedině práce mě dostane ze všech smutků. Nesednout si, nenadávat, neplakat, ale pracovat.

Jaká byla nejcennější rada, kterou vám dali vaši rodiče?  

Rodiče jsou workoholici, jak se dneska říká. Dřív se tomu říkalo, že neposedí a milují svou práci. Můj táta je geofyzik, seismik a jeho koníčkem je astrofyzika. Věřte, nebo ne, on stále pracuje na prognózách astrovlivů na zemětřesné oblasti, zabývá se tím už několik desítek let. A i když byl na podzim nemocný, tak práce ho z toho dostala, dnes už zase tu hlavu namáhá a nemíní se vzdát, ani ve svém věku. A moje máma stále hraje dvě představení v divadle Na Jezerce a stále má svá představení Generálku i Paní plukovníkovou vyprodané. Mít stále motor v životě, to je to, co mi oba ukazují. Vždycky mi oba vštěpovali, že jedině práce mě dostane ze všech smutků. Nesednout si, nenadávat, neplakat, ale pracovat. Ano, a já to dnes podepíšu, i když musím opět dodat, že k dobré práci je třeba mít klid v duši a tu zajistí dobré vztahy, upřímné v rodině.      

Před časem jste si v jednom rozhovoru pochvalovala energii, kterou vám přináší pravidelné plavání a cvičení jógy. Držíte se těchto sportů dlouhodobě, nebo jste objevila něco nového?

Jógu jsem jenom zkusila, ale nevydržela jsem u ní. Není to tak nějak pro mě. Sporty měním podle nálady a času. Hrávala jsem tenis, velmi často jsem jezdila na hory na lyže, ale to hlavně, když byli moji synové mladší a já jsem měla motiv je tohle všechno naučit, což se mi taky podařilo. Dnes oba skvěle lyžují a tenis hrají taky slušně. Teď když už mají svůj život, mám na sebe víc času a sporty dělám hlavně kvůli své kondici a kvůli dobré náladě. Sem tam si jdu zaplavat, ráno se čtvrt hodinky protáhnu na karimatce, a jezdím hodně na kole. To je veliká radost.

Jak vše stíháte, když hrajete až 26 představení do měsíce a máte v tom i hodně zájezdů po Čechách a Moravě?

Víte, věnuju se teď opravdu především divadlu, a když hraju v Praze, tak mám celý den jen sama pro sebe, a to je báječné. Třeba ráno sednu na kolo a jedu k mámě na ranní kafíčko, popovídáme si a jedu zase zpátky, bydlíme pár kilometrů od sebe a našla jsem si cestu k mámě parkem a zelení. Jediné, co mi v tom teď brání je moje nová společnice Pepča. Pětiměsíční pejsek, lesní směs, kterou jsem si vzala z útulku z Mělníka před měsícem. Zatím pro moje kolařské radovánky nemá pochopení a já se bojím ji na vodítku táhnout za sebou. Tak to řeším tak, že když ke mně na návštěvu přijede jeden ze synů, pohlídá Pepču a já sednu na kolo. Třeba to jednou nějak zkloubíme, třeba se to naučíme.

Spánek je nejlepší chirurgický plastik. Jakmile špatně spím, a já potřebuju svých osm hodin, tak je to na mně znát.

Jak náročné výkony na jevišti kompenzujete?

Spánek! Spánek je velmi důležitý. Dokonce bych řekla, že spánek je nejlepší chirurgický plastik. Jakmile špatně spím, a já potřebuju svých osm hodin, tak je to na mně znát. Kruhy pod očima, pleť se scvrkne, nálada je ta tam. Proto taky teď odmítám všechny nabídky na natáčení, protože to už bych nevydržela. Člověk se jednou musí rozhodnout čemu dá přednost, a já jsem se rozhodla. Ten svůj volný čas přes den před divadlem už bych dala málokomu, opravdu jen své rodině.

Prozraďte nám, jak vypadá vaše běžné dopoledne?

Tak především, pokud hledám novou divadelní hru, což bylo právě tento rok, tak ležím denně ve scénářích. Rok, rok a půl ji hledám, pokud o ní nesním už od mládí a jenom čekám, až do ní zestárnu. Ona totiž taková geniální divadelní hra se nehledá snadno. To jsem pak častým návštěvníkem Dilie, divadleního ústavu, kde mají tisíce textů a pomalu se v nich probírám. Nemám žádného dramaturga, mám jen spoustu dobrých kamarádů překladatelů, kteří mi také přihrávají své novinky. Ne pokaždé je tam silná ženská figura, kterou bych chtěla hrát. Dokonce si říkám, že kdybych nebyla herečkou, dobře bych se uživila v divadle právě jako dramaturgyně. Jsem totiž na svůj repertoir v divadle velmi pyšná.

Řekněte mi, na co jste ze své dramaturgie momentálně nejpyšnější?

Hrajeme s Oldou Víznerem Římské noci, kde Olda hraje amerického dramatika Tennessee Williamse, který napsal hru Skleněný zvěřinec a velmi se v ní inspiroval ve své vlastní rodině, svou matkou i svou sestrou. A tuto hru nabízí Willliams přímo na jevišti v Římských nocích italské herečce Anně Magnani, kterou hraju já, a přeje si, aby ona hrála matku Amandu ve Skleněném zvěřinci. V Římských nocích se od starého Tennessee Williamse dozvídáme mnoho o jeho rodině, jak matka vlastně láskou zničila celou rodinu. Anna Magnani si nakonec Skleněný zvěřinec nikdy nezahrála, jelikož zemřela v 65 letech. Já mám v životě to štěstí, že si dnes matku Amandu mohu zahrát a měli jsme premiéru letos v dubnu v divadle Bez zábradlí, kde hraju právě i Římské noci. Ve Skleněném zvěřinci vystupuje mladý Tennessee Williams, kterého hrají v alternaci Jaromír Nosek a Filip Cíl. Je kouzelné jeden den hrát se starým Williamsem Oldou Víznerem a druhý den s mladým Williamsem Mírou Noskem, nebo Filípkem Cílem. Prožít ten úhel pohledu ze všech stran, z mládí i ze stáří. Skleněný zvěřinec je geniální tragikomedie z rodiny a všichni se v tom poznáváme. To je moje dramaturgie.

Každý večer po představení si dávám skleničku červeného vínečka. To je už můj rituál.

Simono, přizpůsobujete při takové zátěži zdravému životnímu stylu i váš jídelníček? Nebo jíte prostě to, co Vám chutná? Prozraďte nám prosím, co máte nejradši a co víte, že Vám prospívá.

Dnes už jsem poloviční, nebo spíš třičtvrteční vegetarián. Maso mi nějak nedělá dobře. Ani nevím proč. Možná protože se po mase cítím těžší. Jsem živa na zeleninových salátech a kozím sýru, na špagetách a ovoci a na jogurtech. Jím také velké množství ryb. Ryby jsou to, co mi dodává energii. Miluju tuňáka a lososa a mořské plody a zkrátka všechno, co plave ve vodě. A taky si dám každý večer po představení skleničku červeného vínečka. To je už můj rituál. Jednou jsem se ptala máminy kolegyně paní Věry Kubánkové, které bylo v té době už 90 roků, kde je to ‚know how‘ jejího dlouhého věku a ona mi prozradila, že každý večer před spaním si dá dvě deci červeného vínečka, tak se toho taky držím.    

Ve své generaci patříte k nejobsazovanějším českým herečkám. Bojujete někdy s únavou v důsledku pracovního vytížení? Pokud ano, jste ten typ, co si zaleze pod peřinu a prostě vypne, nebo se ještě naopak vybičujete k tomu, abyste si volnou chvilku užila aktivně?

Ano, máte pravdu, někdy únava už dolehne. Uvědomila jsem si to právě po šedesátce a musela jsem se zamyslet, jak naložím se svým pracovním životem, se svojí energií. Jedním dnem jsem se rozhodla. Uvědomila jsem si, že moje síla je v divadle, a ne před kamerou. Veškeré svoje síly teď napínám tímto směrem a už systematicky odmítám veškerá natáčení. Divadlo mě uživí a dává mi do života velkou radost a cítím veliký smysl v téhle práci. Na divadle něco lidem dávám sama ze sebe, a to mě uspokojuje. Neříkám, že když přijde nabídka takzvaně neodmítnutelná na roli, která je právě a jenom pro mě, tak ráda takovou příležitost vezmu, ale moje hlavní stanoviště je na jevišti. Toto rozhodnutí mi udělalo v životě veliký pořádek. Můžu si svůj pracovní i volný čas nádherně naplánovat, a to je to, co mě drží v rovnováze. Člověk nemusí být takzvaně u všeho.

Vaše maminka má pověst dokonalé profesionálky a osobnostně silné ženy. Myslíte, že jste po ní tyto charakterové rysy zdědila?

Žila jsem s mámou celý svůj život a stále se od ní nechávám inspirovat. Myslím, že bez mámy by mě ani nenapadlo být herečkou. Máma je ten originál a já jsem od ní všechno nasála. Často hraju na jevišti právě svoji mámu, protože ona se k některým rolím nedostala, a právě ty moje role by hrála znamenitě, to vím. Máma má punc komičky, ale moc dobře vím, že její doménou je tragikomedie. Vzpomeňte na Kachyňovo Ucho, nebo Fany, nebo Hvězdu zvanou Pelyněk, nebo Dámu na kolejích, či na jevišti Dům na nebesích, Kočičí hru, a mohla bych jmenovat dál a dál. Jsem jí velmi vděčná za to, že jsem mohla být celý život této znamenité herečce nablízku.    

Kromě práce stíháte pomáhat i charitativním organizacím a akcím. S kým jste v poslední době spolupracovala – a podle čeho se rozhodujete při výběru takovéto spolupráce?

Moje charitativní akce jsou takové poděkování tam někam nahoru za to, co jsem v životě všechno dostala. Dvanáctým rokem jsem patronkou Akce CIHLA, za tu dobu se z malé cihličky stala veliká celostátní cihla a já přesně vím, kam jdou vybrané peníze. Vždycky dávám své jméno pouze tam, kde mám přehled a přesně vím, jak se nakládá s penězi. Vybudovali jsme chráněná bydlení na Slapech pro mentálně postižené, o které se starají asistenti a takoví lidé pak mohou žít plnohodnotný život. Pak jsem patronkou 15 let Centra Dialog – Adopce na dálku. Mám dva adoptivní syny, jednoho dvaadvaceti letého Mamadou Diallo v Guineji a jednoho šestiletého Osmana Burmana v Keni. Zastávám názor, že pomoci se vzděláním v těchto oblastech je pro nás Evropany velmi důležité a není to pro nás nedostupné. 7.500 kč za rok si může dovolit jakákoli organizace, škola, či jednotlivci, klidně třeba na tři díly. S malým Mamadou jsme začaly tři kolegyně v divadle, které si pak vzaly svoje syny k adopci a Mamadou mi zůstal. Můj kolega Mirek Donutil si vzal holčičku a já mu děkuji, že nám poskytl prostory pro výstavu fotografií ze slumu v Kibeře ve své kavárně. Taky bych ráda poděkovala divadlu ABC, které se podílí na charitativních představeních mého monodramatu Shirley Valentine, které pravidelně hrajeme zdarma pro Akci CIHLU, Adopci na dálku, nebo SenSen – senzačního seniora. A poslední moje srdeční záležitost je Nadační fond Harmonie – děti ze sociálně slabších rodin se učí zdarma hrát na hudební nástroje, které dostanou také zdarma, podmínkou je pouze docházka 3x týdně 2 hodiny na výuku. Už máme 60 dětí a stále přibíráme další. Jednou za 2 měsíce mají děti veliký koncert s profesionály jako je mistr klavírní Ivo Kahánek nebo houslový virtuóz Josef Špaček. Tímto vás zvu 24. září do divadla ABC, kde budu hrát Shirley Valentine pro Adopci na dálku.