Není to dlouho, co jste s kapelou Olympic vydali hudební trilogii Souhvězdí šílenců, Souhvězdí drsňáků a Souhvězdí romantiků. Před tím jste měli menší pauzu. Plánoval jste a skládal těch několik let s ohledy na sebemenší detaily, nebo jste se prostě rozhodl, zavřel se do studia a nahrál všechno za pomoci okamžité inspirace?

Proces nahrávání nového alba není vůbec jednoduchý. Nejprve se kapela musí rozhodnout, že to chce. Pak se hledá vydavatel, což může být těžké, protože v dnešní době sílí názor, že vydávat alba nemá cenu. Desky se neprodávají, nahrávání je drahé a mnohdy je to vyloženě mizerná investice. Na druhý straně žádnou jinou hmatatelnou věc muzikant nemá. Když chce někoho obdarovat, tak fotka je fakt málo. Když chce někomu předvést svoji novou tvorbu, tak mu dá cédéčko. My jsme se tedy dohodli, že desku natočíme. Ostatně už to bylo poměrně dost dlouho od minulý desky a chtěli jsme fanouškům sdělit, že jsme tady a budeme dělat novinku.

Já jsem tedy začal pracovat, tedy skládat. Zhruba za měsíc jsem měl asi dvacet písní, které jsem dal kapele k posouzení. Kapela vybrala asi patnáct písní a ty jsme pak natočili. Některé jsem otextoval sám, jiné rozdal svým spolupracovníkům. Celé léto jsem byl ve studiu a pracoval. Kapela zpravidla natočí základy a má volno. Ani mě nenapadlo, že bychom udělali další dvě desky, vždy s ročním odstupem. Díky mé prostořekosti jsem novinářům k údivu kapely sdělil, že to je jen začátek a že budou následovat další dvě alba. Když už jsem to vypustil do éteru, tak jsme se pustili do práce.

Každý rok jsme natáčeli nové album a teď si dáváme trošku pohov, ale už pomalu máme chuť opět něco udělat. Z dnešního pohledu byly desky úspěšné, to znamená, že nebyly prodělečné. Krom toho jsme vydali album i na elpíčku.

Během své kariéry jste složil obrovské množství písniček, z nichž některé doslova zlidověly. Musíte si je pravidelně opakovat, nebo vám utkvěly v paměti tak, jako zástupům vašich fanoušků?

Složil jsem více než osm set písní a ty, které jsem nahrál, si většinou pamatuji. Ty, které jsou považovány za hity, samozřejmě umím a na rozdíl od většiny zpěváků nepoužívám čtecí zařízení.

Z vašich koncertů je vidět, že vám energie rozhodně nechybí. Děláte něco pro své zdraví, abyste energii doplnil?

Snažím se netloustnout a to dá fušku, dvakrát týdně hraji tenis a pracuji na zahradě. Mám pracovní den opravdu nabitej. Dvakrát týdně vozím děti do školy a školky, školka je padesát kilometrů daleko od našeho bydliště. Vrátím se domů před devátou hodinou a na tachometru mám sto kilometrů...

Kromě kariéry muzikanta jste také manžel, dědeček a otec. Z dcery Marty se vám povedlo vychovat mezinárodně úspěšnou zpěvačku. Snažíte se vést k hudbě i ostatní děti a vnoučata? Nebo je to spíš naopak a rodina ovlivňuje Vaši tvorbu?

Mám dva dospělé vnuky, s nimi se stýkám poměrně málo. Mladší Péťa hraje na saxofon v kapele a hodlá hudbu studovat a starší Matouš je ajťák. S vnučkou Maruškou jsme poměrně často, i když Marta s rodinou žijí momentálně v Německu. Zatím se snažím cvičit se sedmiletou Anežkou na piano, ale je to těžký, dětem se nechce, podobně jako se kdysi nechtělo mně.

U nás doma je ale hudba všudypřítomná, děti rády zpívají a já jim k tomu hraji na kytaru.
Marta zpívala nádherně už od malička. Když jsem ji o to požádal, zazpívala mým přátelům a ty jenom kroutili hlavou, jak je to možný.

Zpívat ale nechtěla a raději chtěla dělat překladatelku. V osmnácti už uměla španělsky, rusky, francouzsky a anglicky, ale na školu se nedostala a odjela za svým přítelem do Německa. Tam založili skupinu Die Happy. 

Vaše rodina je velice rozsáhlá – kromě toho, že máte dospělá vnoučata, tak máte i dvě malé dcery – jednu ve školním a druhou v předškolním věku. Nedělá vám problém přepínat mezi rolemi táty a dědečka?

Dcera Marta přijede s vnučkou Maruškou a říká: Hele dědeček a ukáže na moji mladou ženu a řekne: vidíš, i babička je tady. A moje děti říkají, ať mi neříká dědečku. Vzhledem k tomu, že mám dva dospělé vnuky, tak jsem na takovou situaci připraven. Ale pravdou je, že jsem k roli dědečka stále ještě nedozrál.

Máte aktuálně další tvůrčí aktivity, kterým se věnujete?

Momentálně se spíše starám o rodinu, kromě pravidelného, denního cvičení na kytaru a běžných koncertů, už nic dalšího nedělám. Může mě to popadnout klidně zítra, dostanu nápad, o kterým si budu myslel , že je světovej – nebo to budu oddalovat. Prostě nevím. Rozhodně mám teď v plánu ještě dvě desky a taky chci pomoci Martě, která pořád ještě nemá sólové album.

Součástí života rockera je koncertování, zkoušení, nahrávání, společenské události a večírky. Jak to ve svých čtyřiasedmdesáti letech zvládáte? Musíte se nějak výrazně omezovat v hudebním a společenském životě, nebo vás naopak tyto aktivity nabíjejí energií a pohánějí dál?

Nijak se neomezuji, dostávám spousty pozvání na všelijaké večírky, ale můj zájem o takovou činnost je už poměrně chabý. Hraji tenis, neustále někam cestuji, miluji koncerty s kapelou a dovolené s rodinou. Jsem rád doma. Mám skvělou ženu a jsem s ní i po šestnácti letech rád.

Kdybyste měl bilancovat svoji kariéru, na co ze svého hudebního života vzpomínáte nejraději?

Nechce se mi ještě bilancovat, stále si myslím, že jsem zdaleka neřekl poslední slovo. Mám spousty aktivit a nápadů a určitě některé z nich ještě zrealizuji. Mám rozepsanou divadelní hru, námět na film, kytarovou školu a hodlám ještě složit pár písní nejen pro Olympic a navíc jsou tady ještě dvě malé děti, o které je třeba se starat. Zavřít krám prostě nehodlám.