Rozhovor s Petrem Stodolou

Pan Petr Stodola je studentem medicíny UK v Hradci Králové.

Existují nějaké rizikové věkové skupiny, které Parkinsonova choroba postihuje?

Nemoc se typicky vyskytuje v 5. – 6. dekádě, kde postihuje nejvíce lidí, ale existují i formy, které se objevují již v raném věku. Tyto formy jsou ovšem vzácnější a většinou geneticky podmíněné.

Je tato choroba dědičná?

Většinou se jedná o sporadicky se vyskytující onemocnění, které je geneticky podmíněno jen asi u 10% případů.

Jaké jsou příznaky choroby?

Mezi první příznaky choroby patří tzv. bradykineze, čili zpomalení průběhu pohybu, hypokineze, což je snížení rozsahu pohybu, akineze, což je porucha startu pohybu. Dalšími příznaky jsou svalová ztuhlost a klidový třes, chudá mimika, pomalejší mluva, dále nadměrné slinění, zácpa, nízký tlak či psychické obtíže.

K čemu dochází v mozku při Parkinsonově chorobě?

Parkinsonova choroba je degenerativní onemocnění, při kterém dochází v mozku k úbytku buněk, které jsou zodpovědné za syntézu přenašeče vzruchu, zvaného dopamin. Tento přenašeč běžně funguje v systému, který se podílí na regulaci pohybu. Příznaky se projeví při zasažení 60-80% buněk, produkujících dopamin.

Existují pacienti, kteří se úplně zotavili z choroby?

Bohužel se jedná o degenerativní onemocnění, které v současné době medicína neumí léčit. Správnou terapií lze ale příznaky nemoci výrazně omezit a zlepšit tím kvalitu života.

Jak vidíte budoucnost léčby Parkinsonovy choroby? V současné době se velmi často hovoří o využití kmenových buněk.

Transplantace kmenových buněk je slibnou metodou, jedná se zatím však stále o hudbu budoucnosti, před kterou jsou ještě léta výzkumů.

 

Rozhovor s Márií Opltovou

Paní Mária Opltová je žena, která dokázala v roce 2009 zachránit řidiči nákladního auta život, teď sama bojuje o ten svůj. Působila jako zdravotní sestra ve stacionáři, kde se dlouhá léta starala právě o pacinenty trpící Parkinsonovou nemocí. Bohužel touto zákeřnou nemocí sama onemocněla.

Kdy jste se poprvé setkala s touto nemocí a za jakých okolností?

Poprvé jsem se s touto nemocí setkala ve společnosti Parkinson, kde jsem viděla spousty ne nemocných lidí na operačním sále.

Pracovala jste ve společnosti Parkinson, jak se zpětně na tuto práci, resp. poslání, díváte?

Byla jsem pracovně hodně aktivní, až nezdravě a na vše jsem se dívala hlavně pohledem zdravotníka. Moje rodina mi stále říkala, ať nechám aktivit a věnuji se jim. Určitě se na práci v této organizaci dívám tak, že je na co vzpomínat. Byly to časy pěkné i zlé. Měli jsme krásný adventní koncert, kde jsme zpívali jednu píseň sami v Loretě, i otevření stacionáře byl nezapomenutelný zážitek. Těšívala jsem se vždy na každého nového klienta.

Je stacionář vhodný pro všechny pacienty trpící touto nemocí?

Stacionář je nejen pro nemocné v pozdějším stadiu, ale i pro ty s nejkratší anamnézou. Je zde připravena fyzioterapie, pracovní i odpočinková místnost. Ti klienti, kteří stacionář navštěvují, jsou zde spokojeni.

Stacionář má otevřené dveře pro všechny, nezavírá oči nad těmi nejvíce postiženými chorobou. Je důležité nebát se setkání s nemocnými v pozdějším stadiu nemoci, kdy se pohybují na invalidním vozíku, není jim rozumět. Každý má individuální potřeby.

Jaké Vám tato nemoc přinesla životní komplikace a potíže?

V mém životě nastala velká změna, dokud jsem ještě chodila do práce, byla činná a neměla nekalé myšlenky, protože jsem na nemoc nemyslela, nepřipouštěla si ji. Zprvu nikdo ani nevěděl, že tuto nemoc mám.

Musela jste nějak změnit svůj životní režim a jídelníček?

Vždy jsem málo spala, stačily mi čtyři hodiny a dnes, když vidím napsáno, SPÁNEK LÉČÍ, je to tak. Dostatek spánku zajistí pohodu a ranní vstávání v klidu. Dnes opět bojuji se spánkem, ale donutila jsem sama sebe chodit včas a hlavně pravidelně spát. A jídelníček? Nějakou dobu jsem nejedla maso, snažím se jíst stále stejně, ale když jste depresivní, nic vás nedonutí vstát, tak stejně jíte, žádný pohyb a dvacet kilo je tu hned.

Tato nemoc je velice psychicky a fyzicky náročná nejen pro pacienta, ale i pro jeho rodinu. Mohla byste našim čtenářům říct - jak tuto zátěž zvládáte?

Mnoho nebo většina nemocných se zároveň začne léčit s depresemi na psychiatrii, kde jsem byla i já. V určitou chvíli jsem dokonce chtěla dvakrát svůj život ukončit. Nemoc je velká zátěž pro rodinu, manžela, děti. Ztratíte spoustu přátel, váš fyzický výkon klesne postupně na minimum, vše se vás dotýká. Máte pocit křivdy a také, když chcete něco podat od rodiny a není to hned, chováte se jak malé dítě, jen nekopete nohama. Letos v září jsem našla svého tatínka mrtvého na zahrádce v zahradním domku. Vše jsem jak psychicky tak organizačně s bratrem zvládla. A hned druhý den jsem měla jiné myšlenky. Co můžu všem doporučit je cvičení jógy. Jak jsem onemocněla mi kolegyně a zároveň i kamarádka Olga našla lektorky a cvičily jsme ji dlouho. Já sedm let, než sem začala padat a nemohla si kleknout. Chtěla bych se k tomu vrátit, bohužel můj dávkovač by mohl v tichu někoho rušit a vypnout jej na hodinu nemohu. No a k té fyzické zátěži, před lety jsem kopala v travnatém základu skalku, vozila těžké kameny. Dnes třikrát kopnu a jdu si odpočinout. V létě jsem měla poprvé na chalupě vnučku, čtyřletou Andélku. Andélku jsme hlídaly dvě, já a moje kamarádka sousedka. I když jsme se střídaly, obě jsme byly totálně unavené a na svou chorobu žádná vzpomínka. Nebyl čas. Ale byly jsme všechny tři spokojené. Myslím, že moje rodina, dnes již bydlíme sami s manželem, psem a kocourem to celkem zvládá. Každý má své problémy. Nic nelámu pres koleno – jednoduše vím, že když nemohu, nedělám. A letošní léto to byla zátěž, i když jsme byly s dcerou začátkem června v Maroku, s létem na chalupě se to nedalo srovnat. Na závěr bych moc ráda vzkázala všem nemocným i rodinným příslušníkům, trpělivost, nastavení denního režimu, pohyb a společenské vyžití. Neuzavírat se do sebe, ale ŽÍT!