I když musím říct hned na začátku, že mě život baví. Možná někoho naštvu, řekne si: prosím dědek a on si užívá! Jo, tak jak to jde, si život užívám. Samozřejmě, nejde to už jako zamlada. Už to nejsou velké koláče, ale někdy drobky. Ale teprve teď přicházím na to, že i z toho drobku může mít člověk radost.

Mám rád víno. Za tvrdý alkohol už mě moje tělo zásadně zfackuje. Ale víno ještě můžu. Nesmím červené, protože po něm mám migrény, ale bílé mi moc chutná. A teprve teď, kdy jsem se propil k poznání, že každý doušek je vzadu hořký, vpředu sladký a po stranách úst zkouším jeho kyselost. Dřív jsem válení vína v ústech považoval div ne za snobárnu, ale teď je to průzkumničení. Díky bohu je tolik odrůd a ročníků vína, a já mám tolik práce před sebou!

A také Život 90, moje organizace, pořád něco potřebuje. Tam také už 25 let nacházím poučení, jak žít ve stáří. Pomáhám a pomáhám sám sobě, protože „Je jedním z nejkrásnějších zadostiučinění tohoto života, že žádný člověk nemůže upřímně pomoci druhému, aniž by nepomohl i sám sobě“, jak to báječně vystihl americký filozof Ralph Waldo Emerson.

Jsem přesvědčen o tom, že nejdůležitější a nejtěžší zároveň je nerezignovat. Nezabalit se do samoty. Přijde únava ze stereotypů, žádné překvapení mne už nečeká a z lidí se stanou divný brouci. Zvítězí nárok na odpočinek.

Kolikrát jsem tohle zažil. Naštěstí, mě nicnedělání po několika dnech přestalo bavit. Ale sám nevím, co by bylo, kdybych to nakopnutí do života nepřišlo. Asi bych zůstal doma. Nějak bych zbastlil snídaně, obědy večeře. Uklízení, tu zbytečnost, bych nepřeháněl. Máme televizi, internet, nikam nemusím. Každou noc se trápím, rozhodováním, jestli je lepší spát na levém boku a tlačit na bolavé levé koleno, nebo na pravém a trápit se bolestí pravého ramene. Ano, naštěstí je možné spát na zádech, i když se i tam objeví za čas otlačky. A za čas by se mi lidi docela zprotivili tou svou hyperaktivitou a začal bych je za své potíže nesnášet.

Mám velké štěstí, že se už 25 let denně potkávám s lidmi, kteří jsou starší než já. Mám se od koho učit. Nezapomenu na Zdeňka Plachera, který byl dlouhou dobu místopředsedou, jak dokázal naplňovat svůj život ve stáří. Když mu bylo 60 let, rozhodl se, že znalost čtyř světových jazyků je nedostačující a začal se učit čínsky. Naučil se tak dokonale, že byl pozván do Hong Kongu v roce 1997 a na pódiu, před delegáty z celého světa recitoval Halasovu báseň čínsky. Byl skvělým manažerem svého života. Do svých devadesáti let si dávkoval povinnosti v míře, kterou byl schopen vyplnit. Když byl unaven, přišel za mnou a řekl: „Honzíku, teď mně měsíc nech v klidu, a já se pak přihlásím“. To skutečně splnil a do devadesáti let pracoval jako dobrovolník. Inspirovala ho snad čínská kultura, ve které se v osmdesáti letech za dvacet let studia výborně vyznal?

Poznal jsem pí Růženku Gröschlovou, která se jako první z naší skupiny naučila ovládat počítač, bylo jí tenkrát 70 let a nám ani ne 50. 

Poznal jsem paní K., kterou k nám na lůžkové oddělení přivezla rodina. Paní K. už nic nechtěla, jen být, existovat. Z letargie ji probral zpěv našeho pěveckého sboru, který zní naším domem každé úterý odpoledne. Přidala se a ve zpěvu našla novou životní radost.

Nebo paní R. ztratila v jednom týdnu manžela i syna, když ji k nám přivezli, byla v těžkém šoku a vůbec nemluvila, komunikace probíhala jen očima. V té době jsme se starali o králíka a moje žena dala králíka paní R. do pokoje, nejprve na chvilku, pak na hodinu… Po několika dnech, začala paní R. králíčkovi vyprávět svůj příběh.

Obě ženy se ztratily v divokém přeryvu svého života. Ale důstojně se vrátily samy k sobě, ke své identitě.

Za nejdůležitější považuji umění respektovat možnosti dané přírodou a upravit své aspirace, abychom se soustavně nestresovali ze svých selhání. A naopak měli radost z úspěchu.

Naše doba je příznivá. Máme mnohem více času pro život než naši rodiče a prarodiče. Můžeme dodělat to, co jsme nestihli. A můžeme dokončit sami sebe.

Třeba tím, že si zodpovíme trápení z mládí. Každý z nás má nějaké výčitky svědomí, protože nějakou životní situaci nezvládl dobře. Stojí za to, si situace promítnout znovu, pokusit se pochopit svá selhání a s odstupem času si je sami sobě vysvětlit a být k sobě laskavější. S tím mám ještě hodně práce.

V mládí žijeme pro lásku, pak pro práci a své blízké a ve stáří žijeme pro to, co po nás zůstane. Proto nám tolik záleží na tom, abychom předali své zkušenosti. Abychom sdělili, co jsme prožili špatného i dobrého. Bez ohledu na to, jestli máme pravdu. Víme už, že pravd je tolik, kolik je lidí na světě.

Teprve ve stáří můžeme rozluštit, co je důležité a co nestojí za snahu. To jedna z velkých výhod stáří. Protože máme dlouholetou zkušenost, víme už kdy a proč se co podařilo a co vyhaslo hned a co vydrželo zkoušku časem. Snad je to tím, že už dokážeme od sebe odlišit věci, které změnit můžeme a snášet jiné, které změnit nedokážeme.

Stáří má své výhody. Jen je třeba se naučit s nimi zacházet.

Nezapomeňme si užívat stáří. Každý máme svou šanci na každodenní malou radost, musí se o ni přičinit, vytvořit ji, protože platí: tvořím, tedy jsem.