• Eva Pivoňková
  • Nelly a Václav Bourovi
  • Rena Dušková (88 let)
  • Zuzana Hájková (67 let)
  • Marta Menclová
  • Účastníci S-talks

Proč navštěvuji Elpidu pro seniory?

Protože Centrum Elpida mi pomáhá udržovat se ve stálé psychické i fyzické kondici. Je zde pravidelné celoroční cvičení, celoroční zajímavé kurzy (jako trénink paměti, grafologie, malování) a také počítače i cizí jazyky. Cena za služby je velmi přijatelná. Scházejí se zde lidé ve stejném věku, jinde není příležitost. Takových center je velmi poskrovnu a proto je důležité, aby Elpida stále existovala. Nejhorší je, když starší lidé zůstávají sami doma a nemají o nic zájem. Přece nečekáme na smrt, ta přichází i v mladém věku. A proto budu i nadále navštěvovat kurzy, budu chodit i cvičit, protože tak přicházím každodenně do života.

O Elpidě jsem se dozvěděl od sousedky, když jsem potřeboval rychle a v krátkém čase naučit se "skypovat". Při tom jsem neměl žádné zkušenosti s počítačem. A měl jsem sedmdesát let. Byl to horor! Elpida mi vyšla vstříc, dokonce mi poradila, jaký notebook si mám koupit, i jaký mobil do ciziny, kam jsem odjížděl. Navíc v době pobytu v zahraničí jsem se prostřednictvím počítače obracel na Elpidu o odborné rady a pokaždé mi bylo okamžitě odpovězeno. Elpida byla spolehlivým zázemím v daleké cizině.

Po dvouletém pobytu jsme se vrátili domů a cítil jsem, že je třeba rozšířit své malé znalosti o počítačích. Pokračoval jsem v kurzech, tentokrát již v klidu a pohodě. Navíc jsem zjistil, že se pořádají zajímavé přednášky, exkurse, zapsal jsem se i do jazykového kurzu. A zapojila se i moje manželka, která začala navštěvovat výtvarný kurz.  Elpida nebyla již jen moje. Stala se rodinnou záležitostí. Otevřela nám další obzory i nabídkou koncertů v Rudolfinu, seznámila nás s řadou zajímavých lidí, s novými "spolužáky". Stali jsme se pravidelnými čtenáři Vitalu. Elpida se stala součástí našeho života, která nám nabízí více, než jsme schopni vstřebat. A když mám trochu času a jdu kolem, zastavím se v příjemném prostředí kavárny v Elpidě a dám si oblíbené cappuccino.

Léta přibývají, dnes nám je již pětasedmdesát, stárnou i naši synové, vnuci i vnučka. Starší syn měl letos padesát a tak jsme mu mimo jiné napsali, že jemu zbývá k stáří ještě padesát let, nám jenom pětadvacet.

Díky kolektivu Elpidy a redakce Vitalu máme pocit bohatšího využití našeho podzimu, za co jim všem patří náš obdiv, naše úcta, naše velké poděkování.

Žiju sama, můj muž zemřel před třemi lety, to je také důvod proč jsem Elpidu chytla všemi deseti. Po smrti manžela mám více času, i když jsem na všechno sama. Jsem typ člověka, který si samotu nepřipouští, nejsem splínová povaha a na nudu si nestěžuji. Stále mám dost přátel kolem sebe, ale mladších.

O Elpidě jsem se dozvěděla z plakátu na poště. Tou dobou jsem zrovna dostala počítač a to mě přimělo se přihlásit na počítačový kurzy. Odchodila jsem jich několik a počítač nějak ovládla. Pak mě ale oslovila zdější angličtina s rodilým mluvčím. Začala jsem chodit a chodím dodnes. Čtu knížky v angličtině, ale za Phillem Dodgem chodím kvůli porozumění mluvené řeči. Tu musím stále trénovat.

Elpida je skvělý nápad a chytrá myšlenka. Všichni jsou tam moc milí a chodím tam ráda. Procvičím si tu zarostlé mozkové závity, rozptýlím se, jeden čas jsem chodila na pilates. V současnosti mám ale velké bolesti v kotníku a zdá se mi, že Elpida už není tak blízko, jak bývala. Přesto sem chodím a chodit budu, pokud to bude možné. Stojí mi za to.

S manželem jsme se po 40 letech rozešli, těžce jsem to tehdy prožívala a dodnes beru antidepresiva. Mohu říci, že Elpida mě z toho dostala. Dcera mi našla Elpidu na webových stránkách. Začla jsem chodit na trénink paměti a potom jsem se rozhodla jít i za paní psycholožkou. 3x jsem u ní byla. Probrali jsme mojí situaci, zamyslela jsme nad seou a přijala jsem svojí novou cestu. Osamostatnila jsme se. Snažím se vidět pozitiva: nikdo mě neomezuje a mám více času.

Chodím do Centra Elpida již druhým rokem na trénink paměti a jsem tu velice spokojená.  Vytvořili jsme výbornou partu, rozumíme si. Profesorka je výborná, každou hodinu nám nějak zpestřuje. Zasmějeme se. Po skončení hodiny jdeme všichni na kafe a když máme úkol, tak si zavoláme. Všichni si tykáme.

Dcera se vždy ptá: "Tak co, jakej byl čtvrtek? Bylo to příjemné? Co jste probírali?" Někdy se mi směje, že máme domácí úkoly, ale pak říká: "Fajn mami, jsem ráda, že Ti to sedne a nesedíš doma a nepřemýšlíš o blbostech." Na každý čtvrtek se těším.

Můj velký kůň zahrádka. Dříve jsme měli chalupu, kde ale teď žije manžel.

Dcera mi proto koupila zahrádku s domečkem na Skalce v kolonii. Čerpám tam povzbuzení, každý den si říkám, že si musím život vychutnat. Těšit se z každé věci. Pozoruju přírodu, krmím ptáčky, obdivuju kytky, mám tisíce trvalek. Je mi mezi nimi dobře. Přijdou různý zahrádkáři, vyměnujeme si rady a semínka. Mám také  malého psa, Vestíka. Jak člověk stárne,  vnímá jiné hodnoty. 

Mám pocit, že mi Elpida hodně přináší a že mi pomohla když mi bylo zle. Na Praze 10 jsme chodila do podobného klubu, ale bylo to tam takové mrtvé a staré. Sem chodí lidi aktivnější a lidi se zájmem. Zkusila jsem i Remedium, tam se mi ale zdála uzavřená společnost a nebyl tam takový výběr.

 

 

Žiju sama. Nedávno jsem překonala těžkou nemoc. Ozařování hlavy. S nemocí je těžké se srovnat a přijmout ji. Nějak se mi to podařilo.

O Elpidě jsem se dozvěděla od mého souseda na chatě na Berounce. Věděl, že si budu chtít k vánocům 2012 koupit notebook a dal mi již na podzim letáček. Jak on se k němu dostal, to opravdu nevím. V Centru Elpida jsem absolvovala celou počítačovou Akademii. Svět se mi tím změnil. Mám teď moře kontaktů s lidmi z celé republiky, jsem totiž ve Společnosti transplantovaných a dializovaných, jejíž členové jsou rozesetí po celé republice. Díky internetu si vyměňujeme dopisy, obrázky, rady. Internetem se mi nebývale rozšířil obzor. Kdykoliv něco nevím, jdu a podívám se na internet a hned jsem v obraze. Pomocí e-mailu jsem ve styku se svým osmiletým vnukem. Ten když něco potřebuje do školy, poradím mu. Na počítači také píšu články do časopisu Společnosti.

Chci být akceptovaná mladými. Nechci být jako bábinka, která sedí sama doma a naříká. Prostě nebavit se jen o pěčení a sezení vnoučat na nočníku.  Je potřeba jen nebýt líný a pořád se snažit mít přehled o nových věcech a jít dopředu, držet krok, jak v počítačích, tak v oblékání. Není nutné, aby člověk zamrznul v šedesáti a dál se již nevyvíjel. To je potom čekání na smrt a to nechci.

Jsem na sebe hrdá, že jsem se v kurzech s počítačem naučila. Díky za to Elpidě.

Mám radost sama ze sebe. Protože mě nikdo třeba z rodiny nepomohl. Skutečně znám jen to, co jsem se naučila u vás. Chodím na PC Help a a na podzim budu pokračovat. S Lilli chceme na Internet PRAKTIK. Celkově mi to pomohlo pro pocit, že nejsem tak stará a na odpis.

Neměla jsem o počítačích ani ponětí, jsem technický antitalent a strašně jsem se toho bála. Lektor Martin Stehlík, byl skvělý a všechno mě to naučil.  Jsem moc  spokojená. Počítač mi pomáhá odpoutat od všeho špatného. Sednu si k němu, odpovídám na maily, stáhnu si hezký animovaný obrázek a pošlu ho ostatním. Člověk se nesmí trápit co bude zítra, to si můžou dovolit mladý, řešit budoucnost moc řešit. Neříkám, že tady zítra.

S Lillianou jsme si náhodou sedli vedle sebe do lavice.  Záhy jsme zjistili, že jsme ze stejného těsta. Rozumíme si ve všem. Je vzdělaná, rozumí kultuře, má ráda operu. Scházeli jsme se před kurzem na kafe, teď každý měsíc chodíme společně do divadla. Schodli jsme se v náhledu na svět, na politiku.

Jinak jsme ale jiné. Já mám chatu na Berounce, kde trávím čas a papouška Lórinku. Lilli je městský typ, chodí na bowling a petanque.

Ne každý na to reaguje pozitivně: Sousedka, když jsem se zmínila o notebooku a nových možnostech odvětila: "A na co to potřebuješ? Se chceš vytahovat."

pankrácká patriotka a fotografka Zora Jeřábková

Otec byl primářem psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě, dodnes ráda vzpomíná na to, jak s nemocnými pacienty dělali divadlo nebo s alkoholiky hráli fotbal. Otec zemřel, předčasně dospěla, nestihla již vystudovat. 50 let žije na Pankráci, sleduje změny, které se odehrávají na kdysi holé pláni. Díky Elpidě začala fotit, chodí do Fotokafe a vytváří velice zdařilé fotografie moderní architektury.

námořní kapitán a akupunkturista Václav Boura

"Jsem šťastný člověk. Dvakrát mi lékaři oznámili, že nebudu chodit, vždycky se mýlili." začal svoje vystoupení. V pěti letech si vyhloubil malé moře na zahradě, ve třiceti již brázdil na nákladní lodi Košice oceány. Koníček se stal jeho profesí. Další hobby  - akupunktura se stala životní náplní ve stáří.

voják a filozof Maxmilián Sperling

Zdraví neovlivníme, ale musíme statečně bojovat s dalším projevem stáří - s nezájmem a leností. Původně hasič, posléze profesionální voják, který za mlada musel rovnat štětinky zubního kartáčku směrem na východ.

učitel a hrdý majitel veteránu Jiří Formánek

"Děti mě celý život brali, protože jsem se na ně nikdy nevytahoval a říkal jen to, co jsem si myslel." Červená Škoda Octavia kombi r. cca 1960 je jeho celoživotní milenkou. Dodnes s ní jezdí, maže hřídelnice a utahuje řemeny... Projeli s ní celou Evropu, od Atlantiku po Černé moře.

porodník Milan Šindlář, (Doc. MUDr. M. Šindlář CSc)

Dlouho váhal, jestli se dát na herectví, nebo lékařství. Nakonec podlehl tlaku rodičů a vystudoval medicínu. Později úspěšný porodník, který ošetřoval slavné maminky a manželky slavných. V roce 1983 jako první na světě úspěšně vedl porod živého dítěte z mimoděložního těhotenství. Případ nebyl do té doby v odborném tisku v Evropě vůbec popsán.

 

Centrum Elpida

tel. 272 701 335
info@elpida.cz

Otevřeno:
Po–čt 8:30-17:00
pá 8:30-16:00