V obecně prospěšné společnosti Krása pomoci dáváme příležitost lidem, kteří chtějí pomoci seniorům. Dobrovolnický program se zaměřuje na osamělé seniory a jeho cílem je zvýšení kvality života seniorů žijících doma. Jsme přesvědčeni o tom, že stáří a snížená soběstačnost nejsou důvod k tomu, vzdát se svých zálib a činností, které nás vždy bavily. Díky zapojení našich dobrovolníků mohou senioři s jejich pomocí opět dělat, co je baví, z čeho mají v životě radost a co je udržuje být stále aktivní.

Dobrovolnictví je fenomén, který dokáže pozitivně obohatit život nejen osamělých seniorů. Z rozhovorů s dobrovolníky zjišťujeme, jak dobrovolnictví ovlivňuje i jejich životy. Dobrovolnictví je naplňuje, přináší nový rozměr jejich života, baví je a díky němu získali přátelství s člověkem o řadu generací starším, čehož si nesmírně váží.

Přemýšlíte ve svém životě o dobrovolnictví? Rádi byste pomohli a nevíte jak? Nový rok může být dobrým začátkem pro nastartování změny ve vašem životě. Navíc pomůžete změnit život i někomu dalšímu jen tím, že jste. 

Chcete se stát i vy našim dobrovolníkem? http://www.krasapomociops.cz/sluzby/#dobrovolnictvi   

Pro inspiraci přinášíme příběh naší dobrovolnice Martiny:

Nikdo z nás neví, co ho v životě čeká. Ale právě to na něm může být to hezké. Mně je dnes 33 let a jedno odpoledne v týdnu trávím s panem Láďou. Je mezi námi více než padesát let a každou středu si spolu zajdeme na kávu. Asi bychom se jinak nepoznali. Já pracuji ve velké nadnárodní korporaci, ráda čtu, mám kolem sebe skvělé lidi a miluju běhání. On je bývalý malíř, žije již několik let sám v pražském bytě a je nevidomý. Přesto si spolu máme pořád co říct. Debatujeme o historii, umění, mezilidských vztazích a o životě jako takovém…

Kdyby mi toto řekl někdo před rokem, tak bych mu možná ještě nevěřila. Ale jak už se to v životě stává, někdy se nám přihodí věci, které nás přinutí zamyslet se a něco změnit. A třeba právě potom nás potkají ty nejzajímavější náhody…

Já sama mám hezkou práci a kolem sebe skvělé lidi. Ale po sedmi letech v ní, jsem měla pocit, že jsem jen součást „velkého kolosu“ a že jsem nakonec jen jméno a pozice, které plní úkoly někoho, koho ani nezná. Také jsem za poslední rok zažila odchod člověka, který byl jedním z nejhodnějších lidí, které znám. Člověk, který si přál tolik žít a stejně osud rozhodl jinak. A také jsem se vyrovnávala s lidským zklamáním velmi blízkého člověka.

A najednou tady byl pan Láďa. Člověk, kterého dojalo, že se s ním chci sejít, že si s ním chci povídat a že mě zajímá jeho názor! Že mu chci popsat ulici, po které právě jdeme, kavárnu, kde sedíme, nebo mu přečíst došlou poštu… Po pár takových setkáních jsem najednou zjistila, kolik toho mám vlastně ještě před sebou, ať už dobrého, nebo špatného. A že je úžasné, až se člověk jednou ohlédne zpět, aby na sebe mohl být hrdý a říct si, že ničeho nelituje.

Také jsem ale najednou zjistila, že si čtu po večerech knihy o historii, protože jsme si o tom odpoledne spolu povídali. Googluju si autory knih a obrazů. A těším se na naše společné čtení dopisů, nebo prohlížení obrazů. Že mě moc těší, když na mě pan Láďa každý týden přesně v pět čeká u dveří, až zazvoním. Že si máme pořád o čem povídat. Že spolu plánujeme vyrazit na koncert vážné hudby do divadla. Že to jsou zkrátka naše středy.

Když řeknu o této své aktivitě svým přátelům, tak se na mě většinou dívají a nic neříkají. Stalo se to několikrát a já sama jsem z toho byla nejdříve zmatená. Ale jak jim říkám, být dobrovolníkem a trávit čas se seniory, není hrdinství. Je to něco, k čemu musí člověk sám dospět a pochopit, kolik mu takové setkání může na oplátku také přinést.